Univerzální návod na život

21. června 2016 v 14:32
Manuál na život je jeden pro všechny stejný. Bez rozdílu pohlaví, náboženství i politického smýšlení. Stačí si pro sebe položit pár otázek a víte, co máte dělat, kam směřovat.
Pro spoustu lidí je však jednodušší svalovat vinu za špatnou náladu či zpackaný život na vládu, nehezké dětství, příšerné rodiče, hloupé kolegy.
Zeptat se sám sebe, co chci dělat, vedle koho chci žít, čím se chci živit a zatím si jít. To je podle mne klíč ke spokojenému životu, MANUÁL NA ŽIVOT. Jen si člověk musí upřímně odpovědět. Člověk nosí všechny odpovědi uvnitř svého nitra. Každý z nás moc dobře ví, co chce, kde by chtěl za pár let být. Bohužel spoustu lidí svým snům nevěří. Pak dělají všechno proto, aby přehlušili své chtění. Myslí si, že na to co chtějí, nemají nárok. Káže jim to hlava a její špatné programy z dětství či předešlých špatných zkušeností. Kvůli tomu se nám komplikují naše životy.

Stačí poslouchat sám sebe, uvnitř sebe najdeš i svůj manuál pro život

 

Když umře první láska bez rozloučení

20. června 2016 v 1:22 |  Vztahy
Už skoro čtyři měsíce mě v kapse pálí klíče od prázdného bytu. Od bytu odkud jsi neodešel po svých. Z bytu odkud tě vynesli na márách. Nejšílenější den mého života. Naprosté zatmění, prázdnota, bolest, nechápavost. "Proč všichni brečí?" ptala jsem se sama sebe, když zavolala tvým bratrům, aby přišli do tvého bytu. "Milan umřel" .
Koukám na naši dceru, na tvou mámu a snažím se je nějak podržet. Daří se mi to ale jen do té doby než hasiči otevřou násilím dveře od tvého bytu, od kterého nemá, kromě tebe, nikdo klíče. Do chvíle než přijde policajt a říká, že ležíš na gauči a jsi mrtvý. Předtím jsem pořád doufala, že jsis jen zapomněl telefon doma, když slyšíme jeho vyzvánění. Pořád v hlavě slyším, jak mi Klárka zděšeně volá, když tě šla navštívit a ty jsi neotvíral. "Mamí, já nevím co mám dělat. Taťka mi neotvírá. Slyším jen z bytu jak mu tam zvoní mobil".
"Klárinko, vydrž. Pošlu tam za tebou Romana, už jede domů".
Nechci, Romana". "
Dobře, tak zavolám dědovi a hned jak Roman přijede, jedu za Vámi. To bude dobrý, holčičko. Taťka si určitě zapomněl mobil doma a je někde venku". Sama jsem si nebyla jista svou odpovědí, chvilku předtím, mi řekla jeho kolegyně z práce, že je na nemocnské a dnes nebyl v práci.

Jen jsem položila telefon, Roman byl doma. Nechala jsem mu naše dvě malé řvoucí dcerky a běžela s pláčem a celá vystrašená za svou nejstarší. Byl únor, všude tma, pršelo a já tě v duchu prosila, ať jsi v pořádku. Věřila jsem, že budeš, ale ten strach o tebe byl hmatatelný. Jsme deset let rozvedení, ale ty máš v mém životě pořád důležité místo. Jsi moje první láska, táta naší milované dcery. Nemůže se ti přeci něco stát. Nikdy jsem u tebe doma nebyla, jen jsem věděla kde je dům, kde teď bydlíš. Uprostřed schodiště jsem se zarazila, slyšela jsem tvůj hlas. V duchu jsem si oddechla a obrátila se, že půjdu domů. Pak jsem se ale rozhodla jít až nahoru a pořádně ti vynadat za to, že jsi nás tak vylekal. A přiznám se, že jsem tě v tu chvíli chtěla moc vidět. U tvých dveří stála ale jen naše ubrečená Klárka a tvůj táta, který mezi tím za tebou dorazil. Ty nikde. Zkouším bouchat na dveře, zvonit, stejně jako ti dva přede mnou. když nikdo neotvírá, obvolám známé, sháním kontakty na tvé kamarády a volám je, jestli nejsi s nimi. Pak nás napadne nemocnice, volám do všech špitálů v okolí. Z nadějí beru dceru sebou a jdeme do nejbližší hospody. Určitě jsi tam. Bohužel tě tam už dlouho neviděli. Mezitím se nejdříve městká policie, posléze hasiči pokoušejí dostat do tvého zamčeného bytu. A já pořád někam volám a ve všech členech rodiny, kteří postupně přicházejí, snažím držet naději, že jsi v pořádku. A pak je po všem...Přišla tvoje máma, bratři s manželkami...Mám ti vybrat pohřební službu. Nedokážu to, necítím se oprávněná k tomu, rozhodovat o tobě, když už nejsme manželé. Naštěstí máš skvělou švagrovou, ani bratři nebyli schopni.. Střídají se u tebe procesí lidí, jen my tam nesmíme. Hasiči, policie, záchránka, pohřební služba...Nedovolili nikomu se s tebou rozloučit, vidět tě. Ani tvojí mamince, která o to, moc stála. Doktorka na ni byla sprostá. Máma ztratí syna a ona s ní jedná jak s nechápavou, postiženou ženskou. Bez kouska citu i empatie jí nutí prášek na uklidnění. Klárka si ho vezme také, vzvápětí zvrací. Ta bolest, ten šok - muselo to ven. Odnesli tě zabaleného v igelitu. Tak si představuji, že vrah uklízí své oběti, né chlapa, který pro mne tolik znamenal.

Když všichni odešli, poprvé jsem vstoupila k tobě do bytu a se mnou i všichni ostatní. Srdcervoucí prázdnota. Všude tvoje věci. Bylo to jako bych přišla domů. Na stěnách naše společné obrázky, knížky, reprobedny, fotky naší Klárky. Všechno známé věci, které jsme kdysi používali spolu. Na stole talíř s nedojedky. Batoh s neuklizeným nákupem plného jídla. Slova nestačí...Od toho dne je všechno jinak. Nic už nebude jako dřív. V hlavě se mi rojí miliony otázek na které nedokážu odpovědět. Nejvíc bolí ta PROČ ???
- protože jsem tě opustila?
- protože si bydlel sám?
- protože si byl nemocný?
-protože doktoři něco zanedbali?
-protože se ti už nechtělo žít?

Sakra. Proč?

Týden před tím než si umřel se mi zdálo, že jsi ke mě přišel a chtěl si se ke mne vrátit. Přesvědčoval si mě, ale já už nechtěla. Málem jsem podlehla kvůli naší dcerce, ale pak jsem si uvědomila, že už není cesty zpět. Mám manžela se kterým jsem doopravdy šťastná. To s tebou jsem nikdy nebyla. A přesto všechno tě někde uvnitř stále miluji. Nedokážu se s tvou smrtí vyrovnat. V jednu chvíli jsem si ale myslela, že už je to nejhorší za mnou. Chodím k psychiatrovi. Stačilo mi, aby mi položil otázku jestli tě můžu pustit, aby jsi mohl jít, tam, kam jsi zasloužíš a já byla zase v háji. Nedokázala jsem zastavit proudy slz ani přinutit svůj hlas, aby zřetelně vyslovil, že toho nejsem schopna.

Tz klíče od tvého bytu mi bolestně připomínají, že jednou s tím prázdným bytem budeme muset něco udělat. Ale jestli toho vůbec někdy budeme schopny... Jedny klíče jsem dala i tvé máme. Ať si vezme něco z tvých věcí, ať vzpomíná na tebe u tebe. Obdivuji ji, drží se. Chce ať si vezmu taky nějaké tvoje věci. Třeba lampičky na noční stolek, které nám kdysi dávno dali mý rodiče. Nedokážu si představit, že lampičky, připomínající naše zpackané manželství budu mít doma. Nejde to. Nejsem schopna si vzít jedinou věc. Ty věci patří tobě a já je nemůžu vzít a používat místo tebe. Tebe mám v srdci a žádná věc na světě mi nepomůže se vyrovnat s tím, že jsi odešel tak náhla a bez rozloučení.

Košilový sex

3. listopadu 2015 v 13:16 |  Témata týdne
Ještě teď se musím smát, když se dívám dva roky nazpět. Jako by to bylo včera, když mi kamarádka, dnes moje obchodní partnerka, sdělila, že by chtěla šít šik košile pro ženy. Nabídla mi, že by to ráda rozjela se mnou. Stačila nám dva roky na to, abychom z ničeho vybudovala módní značku, kterou zná celý svět. Z holek od plotny se staly úspěšné ženy, které dobily svět. Zvláštní, že zrovna ze šití. Na ruční práce jsem totitž úplně levá. Takže jak vidíte, ano moje nekreativnost mi nezabránila stát po boku nejluxusnějších módních značek jako je třeba Prada, Chanel nebo Versace.

Jsou to teprve dva roky co jsem naprosto propadla košilím. Miluji košile, miluji kvalitní a kreativní košile. Netušíte co všechno se dá objevit v košili. V košili může být žena sexy, přísná úřednice, zamilovaná puberťačka. Košile jí umožní být tím, čím se cítí být. Hlavně Vám košile umožní být ženou. Znáte ten skvělý pocit, když na Vás muž kouká se zalíbením a vášní? Miluji to. A stejně tak miluji košile, ty naše košile, ušité z těch nejjemnějších látek na světě.

Miluji svého muže, když si mě vychutnává. Vychutnává si mé vzrušení, když mi pomalu rozepíná košili. Knoflíček po knoflíčku, dává si na čas. A já šílím touhou. No řekněte! Tohle u svlékání trička nezažijete :-)
 


Užívám si svých miliónů

2. října 2015 v 22:57 |  Témata týdne
Ještě před rokem bych napsala, že si neumím sumu větší jak padesát tisíc, která by mi spadla do klína jen tak, ani představit. Zdálo by se mi, že je to moc peněz. A já jsem měla vždycky z velkého množství peněz strach. Možná se Vám to zdá iracionální, ale zamysleli jste se někdy opravdu nad tím, co by jste dělali se svým vyhraným miliónem?
Jasně, většina se zasní a peníze, které v životě ani neviděl začne rozdělovat a utrácet. Nemá s tím problém. Problém začnou lidi mít až v okmažiku, když se jich začneme vyptávat. "Komu o výhře řekneš?" Většinou řeknou, že nikomu nebo že jen těm nejbližím. "A proč jen nejbližším?" "No, protože ostatní by mi to záviděli" , nebo taky velmi časté" Protože bych měl strach, že když lidi budou vědět, že mám moc peněz, okradli by mě".

Já jsem patřila také k těm, které se velkývh peněz báli. Bála jsem se především toho, že když budu mít na kontě miliony, změním se. Změní se mé okolí. Lidi mi začnou pochlebovat. Někdo mi bude chtít unést dceru, protože to, že mám moc peněz se nedá na malém městě ututlat. Strachy a zase jen strachy se na mne valily ze všech stran.

Naštěstí jsem na sobě a na svém vnímání peněz zapracovala a dovolila si je mít. Už nemám hrůzu z toho, že mi na účtě přistane sto miliónů. Já na ně čekám. Vím, že čekat už dlouho nebudu. Cítím je ve vzduchu. Slibuji, že s nimi naložím jak nejlíp umím. Samozřejmě, že si zajistím lepší bydlení a zabezpečím všechny naše děti daleko do budoucnosti. Muž už nám Něco z toho velkého balíku půjde na pomoc rodičům a sourozencům. Manžel už pro nás hledá někde u moře útulnou vilku, kam se budeme jezdit válet. Po světě je tolik úžasných staveb, že je opravdu z čeho vybírat. Bude těžké, vybrat to správné místo! Na co se ale těším moc, je na cestování po celé zeměkouli. Neomezené možnosti poznávání exotických krajů. Nemůžu se dočkat jak s dětmi budeme objevovat svět . Budeme všichni spolu, budeme mít na sebe čas a budeme mít k dispozici všechno k tomu, abychom se cítili pohodlně. Nejvíc se však těším na to, jak si s mužem založíme vlastní nadaci a já jejím prostřednictvím budu moci pomáhat potřebným. Projektů mám v hlavě více, ale jako první bych chtěla pomáhat čerstvě plnoletým dětem, které vyšly z dětského domova. Pomoci jim naučit se orientovat v dospělém světě, zajistit jim bydlení, naučit je praktickým věcem, bez kterých se v životě neobejdou. Taky založím nakladatelství, které krom toho, že bude vydávat moje knížky, bude se specializovat na kvalitní tituly pro děti

Kvůli chlapovi jsem opustila vlastní děti

1. října 2015 v 21:43 |  Vztahy
Znáte to, někdy se život pořádně zašmodrchá. Vdávala jsem se velmi mladá. Bylo mi čerstvých devatenáct, když jsem řekla "ANO" svému o deset let staršímu příteli. Nemohla jsem to vydržet s našima doma a tak svatva byla pro mě vysvobozením. Aspoň jsem si to tak myslela. Otěhotněla jsem hned po svatební noci. Za devět měsíců jsem porodila zdravá dvojčata, kluka a holku. A protože jsem si bláhová myslela, že když kojím nemůžu otěhotnět, otěhotněla jsem po porodu velmi rychle. Další holka se nám narodila za rok po dvojčatech. Dokáže si představit ten zápřa. Manžel moc doma nebýval, vždycky přišel až na večer a chtěl mít svatý klid. Doma nepomáhal. Navíc, když bylo něco podle něho v nepořádku, bylo zle. Párkrát se stalo, že přišel domů připitý, něco se mu nelíbilo a já to hezky schytala. tehdy říkal, že je škoda každé rány, která padne vedle. Pak si mě udobřoval v posteli. Tam mu to šlo. Teda když nebyl totálně namol. To se pak jen vztekal a nadával mi do kurev a chtěl po mě, ať mu to udělám pusou. A já to raději dělala, aby byl pokoj. Je fakt, že pak byl už vetšinou až do druhého dne celkem milej. Možná si říkáte, proč jsem od něj neodešla. Ale copak to šlo? Měla jsem ho ráda, byl to můj manžel a navíc vydělával peníze. Že občas chlap uhodí ženskou když si to zaslouží je přeci nermální. Aspoň to tak říkala moje máti, když jsem se jí párkrát zmínila, jak to u nás funguje. Všechno se změnilo, když jsem se vrátila po pěti letech u dětí do práce. Ani jedna moje kolegyně si nestěžovala, že by ji chlap mlátil. Já jsem raději o tom, jak to máme doma s nikým nemluvila, styděla jsem se. Měli jsme kde bydlet, děti měly co jíst, manžel se mnou spal a peníze nosil. Co jiného by ženská mohla chtít?
Co jiného bycch mohla chtít jsem měla možnost zjistit za dva roky, co jsem chodila do práce. Dvojčata chodily do druhé třídy, Ela byla čerstvý prvňáček a já jsem se nechala v práci sbalit jedním ženatým krasavcem. Chvilky pro sebe jsme si kradli v pracovní době. Vrhal se na mě při každé možné příležitosti. Ojel mě ve skladu, ve sprchách, v kancelářích i v průjezdu. Co mě na něm přitahovalo, že na mě nebyl sprostý jako ten můj. Šeptal mi zamilované slůvka, špital jednu lichotku za druhou a já byla v sedmém nebi. Větší vzrůšo však přišlo, když náš načapala provozní uprostřed nejlepšího. Samozřejmě, že to hned zatepla donesla manželce mého milence. Ta se s ním moc nepárala. Rovnou mu sbalila kufry a vyhodila ho z domu. Milej zlatej se ze dne na den stal opuštěným bezdomovcem. Copak jsem ho v tom mohla nechat? Tolik jsem ho milovala! Ještě ten večer jsem statečně předstoupila před svého zákonitého manžela a chtěla po něm půlku výplaty, že se s dětmi stěhujeme k mé nové životní lásce, která je teď opuštěná a nešťastná a moc mě potřebuje.

Vysmál se mi. Zpakoval mi moje věci do dvou kufrů a vyhodil na ulici. Prý můžu jít, kam budu chtít, ale bez dětí. Bylo přece jasné, že půjdu. Co jsem měla dělat? Nechat milého, když mě nejvíce potřeboval? Bylo mi jasné, že manžel se o děti postará. Na mě bylo, abych se postarala o milence. Dětem nebyl čas něco vysvětlovat. Stalo se to tak rychle, navíc bylo pozdě večer a už spaly. Jestli se po mě ráno děti sháněly nevím. Od bývalého jsem se nic nedozvěděla. Odmítal se mnou komunikovat. S milencem jsme se ubytovali v nedaleké ubytovně a plánovali si zářivou společnou budoucnost. Bylo to velmi příjemné. Byl tak něžný a romantický. Když jsem si na druhý den večer chtěla dojít domů pro svoje věci, nedostala jsem se do bytu. Marně jsem zvonila a marně zasunovala klíč do zámku. SOusedku co jsem potkala na chodbě se mě udiveně ptala, co tady dělám, jaktože jsem neodjela k moři se svou rodinou. No jo, byl konec června, bývalej sprostě využil situaci a vzal děti ze školy. Marně jsem se mu pokoušela dovolat. Po 14 dnech jsem na své děti nečekaně narazila v obchodě. Místo, aby ke mě utíkali a vítali se se mnou, ani nepozdravili. Milenec to komentoval slovy, že jsem svoje děti moc dobře nevychovala, když neumějí ani slušně pozdravit. Jsem z toho trošku v rozpacích

Vyber si ! Ženu nebo milenku?

28. ledna 2015 v 14:56 |  Vztahy
Mít dvě ženy? Sen nebo můra většiny mužů?

"Tak už se konečně rozhodni. Vyber si! Nemůžeš nás mít obě. Chceš milenku? Fajn, táhni k ní. Chceš být s námi? Super! Musíš pro to, ale něco udělat"!

Žena, kterou jsem miloval, stála přede mnou a upřeně se na mě dívala. V očích se jí míhala bolest ze zrady, ztráta pocitu důvěry a bezpečí. Ani bych neřekl, že ječela. Ani nebrečela, neměla slzy o čích. Cítil jsem jak to v ní vře. Jen ze sebe chrlila ty pitomé věty o tom, že si musím vybrat. Proboha jak si mám vybrat? Copak se dá vybrat mezi černou a bílou? Mezi rozbouřeným mořem a klidným přístavem? Mezi nehoroucí vášní a mezi všeobjímající intimitou?

Sakra. Tohle nedokážu. Už se nedokážu dívat do těch očí, kterým jsem tolik ublížil. Musím vypadnout, utéct od těch výčitek. Nesnesitelně mě to bolí. Hmm, tak s tímhle jsem fakt nepočítal. Nechtěl jsem, aby se moje nevěra provalila. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Svoji ženu miluji, stejně tak naše čtyři děti. Snesl bych jim modré z nebe.

Chtěl jsem jen zkusit něco jiného. Zažít po dlouhé době změnu. Zjisit, jestli mám na to zbalit ženskou. Joo, mám na to. To jo. To jsem zjistil. Měla to být bokovka na jednu noc, možná na pár týdnů. Jenže jsem se tak trošku do svého úletu zamiloval. Co teď s tím? Fakt jsem nechtěl nic rozbít, nechci přijít o rodinu.

Vyber si : Chceš bydlet s mámou nebo s tátou?

26. ledna 2015 v 15:03 | Kaja |  Témata týdne
Chceš bydlet s mámou nebo s tátou? Tuhle otázku svým dětem nikdy nedávejte...

"Ptám se tě naposledy. S kým chceš být? S mámou nebo se mnou?" Nebyl to vůbec pěkný rozhovor. Musel jsem ale nějak ze svého devítiletého syna dostat odpověď.

Po pár letech marné snahy napravit vztah, jsme to se ženou vzdali. Ona se ode mně vzdálila tak, že už to snad ani dále nešlo. Bouřlivě se zamilovala do třikrát rozvedeného don Juana a já místo abych o ni bojoval, dával jsem víc a víc přednost své slibně rozjeté kariéře. Tahle naše rodinná idylka už trvala skoro rok a mne to už unavovala. Nikam to nevedlo. Každý jsme si žili svůj život a potkávali jsme se jen u nejnutnějších debat, které se týkali podstatných věcí našeho syna. Chtěl jsem už klid a rozvod byla první podmínka jak toho dosáhnout. Zbývalo dořešit, s kým bude bydlet naše společné dítě. Moc jsem chtěl být s ním. Nechci ho ztratit a stát se víkendovým tatínkem. Ženě to bylo buřt, byla zamilovaná a nic krom jejího nového amanta jí moc nezajímalo. Abych jí nekřivdil. Navenek byla skvělou mámou, kluk chodil vždycky čistě oblíkanej a najezenej. To zase joo.

Tak ještě jednou. "S kým chceš bydlet, mladej? " Musíš se rozhodnout. Chceš být s mámou nebo s tátou? Když jsem tu otázku zopakoval, kluk zblednul ještě více. Najednou jsme v jeho očích viděl nepopsatelnou bolest. Copak po něm můžu chtít sofiinu volbu? Pozdě, ale přeci. Došlo mi to. Tuhle otázku svému dítěti pokládat nemohu. Tohle za něj musíme rozhodnout my, dospělí. On nás chce stále oba, mámu i tátu.

Takže co dál? Večer musíme dát s ženou řeč. Kluka už se nikdy nebudeme ptát, s kým chce být. Tohle musíme vyřídit i s mou téměř bývalou ženou. Bude to těžké, je mi jasné, že kluka chceme oba, oba ho totiž milujeme, bezmezně.

Co by se stalo, kdyby vymřela nevěra

13. února 2012 v 15:35 | Jaja |  Témata týdne
Zkuste se na chvilku zasnít a představit si, že na světě neexistuje nevěra. Všichni do jednoho jsou si absolutně věrni.

Byl by život jednodušší?

První co mě napadne, že by se určitě vše zjednodušilo. Ubylo by lží a tajností ve vztahu. Dvojice by nemusely řešit žárlivé scény. Páry by se houfně oddávaly tantrickému sexu, aby si více vychutnali intimitu. Rodiče by měli více času na své potomky. Muži by nezpochybňovali své otcovství. Lidé by se méně rozváděli a více děti by vyrůstalo v úplných rodinách. Byl by o jeden důvod méně k vydírání. Část soukromých detektivů by přišla o svou práci, protože by nebyli nevěrníci, které by sledovali. Ubylo by zločinů z vášně.Vymizely by pohlavní choroby, prostituce by byla na vymření.

Bez nevěry složitější?

Nebo by se naopak absencí nevěry vztahy ještě více zkomplikovaly?

Jak to vidíte Vy?

Tma jak v pytli v jesenických realitách

6. února 2012 v 16:22 |  Témata týdne
Je to víc jak rok a půl co jsme se začali intenzivně zabývat hledáním nového místa k bydlení pro naši rodinu. O našem novém domově máme konkrétní představu. Vidíme prostorný rodinný dům, který nám poskytne bezpečné útočiště před celým světem. Je velký tak akorát na to, aby pojal 3 děti, kočku, psa i naše (na prostor velmi náročné) koníčky. Stojí v zahradě, na slunném místě v příjemně dostupné vzdálenosti od centra města v klidné a tiché ulici. Máme dostatek financí i dobrou bonitu pro banku, přesto stále nebydlíme ve svém. Chceme koupit dům za hodnotu, kterou má. Chceme koupit tak, abychom byli spokojeni my i prodávající. A to je kámen úrazu.

Žijeme v malém horském odlehlém městečku, které se postupně čím dál více viditelněji "vybydluje". Při pohledu na prázdné a opuštěné domy na periferii a prázdnotou zející obchodní prostory v centru města musí každému dojít, že se město pomalu, ale jistě vylidňuje.
V obchodech je problém koupit kvalitní zboží. Obuv a oděvy se u nás nakupují jen ve vietnamských obchodech, které díky lákavé cenové politice, ruku v ruce s obrovskou nezaměstnaností vytlačili kvalitu z jesenických obchodů daleko za hranici okresu. Náměstí a přilehlé ulice lemují kromě vietnamských obchodů v hojném počtu také bary a herny.
Přesto všechno bychom v tomto ponurém a nepřejícím kraji rádi zůstali natrvalo. Kvůli rodinným vazbám, přátelům, čistému vzduchu a krásné přírodě.

Bohužel to nejspíš nebude možné. Není nám dopřáno koupit si náš "dům snů". Zdejší realitní kanceláře žijí v době, kdy byla hospodářská krize pojmem z minulého století a banky půjčovali na bydlení každému. Při pohledu na realitní servery a nabídky rodinných domů k prodeji musí člověk dojít logicky k přesvědčení, že je mnohem výhodnější vlastnit dům v Jeseníku než v okolí Olomouce. Nad výši avizovaných cen někdy zůstává zdravý rozum stát. Starý rodinný dům v záplavové oblasti v České Vsi s nutností nákladných vnitřních úprav se majitel pokouší prodat za cenu dvou novostaveb - 5,9 milionů korun! Pak vypadá částka kolem tří miliónů za domy dvacet, třicet let staré jako velmi výhodnou. Přestože se za tuto cenu neprodají ani srovnatelné domy po celkové rekonstrukci. Přesto se cen majitelé nemovitostí drží zuby i nehty i za cenu toho, že domy jsou několik zim prázdné a tudíž zákonitě ztrácí na ceně. Stále jim nedochází, že kdyby prodali za reálnou tržní cenu před půlrokem, mohli být v plusu třeba o třista - čtyřista tisíc. A hodnota domu stále klesá. A my jako kupující stále čekáme, až se prodávající umoudří. Může se ale také stát, že nás to čekání přestane bavit a půjdeme tam, kde je mnohem jednodušší život, pracovní příležitosti a rozumní majitelé prodávaných nemovitostí.

Možná se stane zázrak a domy v Jeseníku skoupí bohatý pražák, který vysází miliony na stůl. Pravděpodobnější však je, že většina domů svého majitele za současných podmínek nezmění. Jen budou dál chátrat a ztrácet na ceně. Stačí se podívat za jaké ceny se prodává dvacet kilometrů od Jeseníku. Dům za necelý milion korun koupíte o dvacet kilometrů dál.

Kterak tě chlap dostane do reality jedinou větou

9. srpna 2011 v 13:23 | Jaja |  Témata týdne
  • ONA : "Miláčku, našla jsem pro nás úžasný dům. Je obrovský, stojí v centru města, má tři patra. Dříve to byla veliká tovární hala. Koupíme si ji? Cena skvělá, jen jeden milion. Poloha ideální, rozměry nadstandardní!"

  • ON: "To je dobrá cena, ale co s tím uděláme ? "

  • ONA : "Nahoře si uděláme obrovitánský byt !"

  • ON: "A dole ???"

  • ONA "Budeš mít konečně neomezený prostor pro své modely autíček."

  • ON : "To nezní špatně, chtělo by se Ti to uklízet ?"

  • ONA : "Nee, budeme mít paní na úklid. Napadlo mě ještě jedno vylepšení. Střechu srovnáme a uděláme si tam velikánskou střešní zahradu. Trávníček, stromy, krmítko pro ptáčky! Všechno tam bude, jako kdekoliv jinde na zahradě. Jen z té naší zahrady bude také krásný rozhled na město pod ní."

  • ON : "Drahá, ty už blbneš z hladu z té krabičkové diety, co?"

………..Tak tomu říkám tvrdý návrat do reality !

Kam dál